Dosáhla pozice „Head of People“ ve svých padesátých letech (vedoucí oddělení pro lidské zdroje). Když byla ve svých třiceti letech opomenuta při povýšení, začala být v jednáních asertivnější. Ale během let zjistila, že nejen v práci, ale i v osobním životě, se vyplatí mluvit méně a s rozvahou.
dlouhá cesta k pochopení
Když se vrátíme do jejích třicátých let, potkala překážky, které ji posunuly dál. Byla tehdy ignorována při povýšení a to změnilo její přístup — naučila se mluvit hlasitěji, aby ji všimli. Později zjistila, že hlasitost není vždycky tou nejlepší cestou, zejména když se projevuje rozhodovací únava.
Ve svých padesátých letech, když se stala vedoucí oddělení pro lidské zdroje, četla knihu o „people-pleasing“ – snaze zalíbit se za všech okolností. To jí otevřelo oči, kolik energie dávala do mluvení, aby byla slyšená a přijímaná.
Během posledních let v HR spolupracovala s viceprezidentem, který rád říkal: „Nechte mě nad tím přemýšlet a dám vám vědět.“ Zpočátku to vnímala jako taktiku odkládat věci, ale později pochopila, že jeho odpovědi byly strategičtější právě proto, že si vzal čas na přemýšlení.
příběhy z běžného života
Lidé v čtenářském klubu, kam chodí, ji přiměli k dalšímu zamyšlení. Obzvlášť jedna žena, která téměř nemluví během prvních 40 minut, se nakloní dopředu a bedlivě sleduje mluvčí. Když konečně promluví, její slova často otočí diskusi jinam díky hloubce svého přemýšlení, což je charakteristické pro reflexivní komunikátoři.
Podobné věci viděla i na schůzkách. Ti nejchytřejší lidé mluví třeba jen třikrát za celou schůzku, ale když to udělají, všichni odloží telefony. To ukazuje sílu selektivního příspěvku — méně může opravdu znamenat víc, podobně jako selektivita v přátelství může přispět k duševní pohodě a obohacení života.
osobní zamyšlení a výsledky
Příběh jejího manžela, inženýra, kterého společnost považovala za stydlivého kvůli slabému small talku, jí ukázal, že schopnost klást správné otázky má velkou hodnotu. Například navrhoval zvážit možnost, že problém může být „upstream“ (výše v procesu), čímž nabídnul jinou perspektivu.
Podobně jedna členka jejich „walking group“ (skupina na pravidelné procházky), která málokdy iniciuje témata, jednou položila po dlouhém lamentování jiného člena otázku: „Čeho se tady opravdu bojíš?“ Ta jemná otázka často otevřela prostor pro hlubší rozhovory, které mění věci.
co si z toho odnést do budoucna
Všechny tyhle příběhy ukazují, jak ticho a promyšlené mluvení vnáší do složitých mezilidských vztahů větší hloubku porozumění. Vypravěččina zkušenost dokládá, že opravdová sebedůvěra dovolí mlčet a nevnucovat si být vidět.
Moudrost spočívá v kladení lepších otázek a v umění rozpoznat, co v konverzaci skutečně chybí, místo snahy znát všechny odpovědi. Zejména v době sociálních sítí a rychlých reakcí stojí za to tuhle schopnost rozvíjet a cenit si jí.
