Co vlastně znamená „vzdálený dotek“?
„Vzdálený dotek“ je schopnost vnímat předměty přes vrstvu písku díky jemným signálům, aniž by se jich člověk dotýkal přímo. Tyto signály vznikají, když se prst pohybuje po povrchu a vytváří vlny v písčitém prostředí, které se odrážejí a interagují s pokožkou.
Tenhle koncept posouvá hranice tradičního haptického vnímání a ukazuje, že lidé dokážou rozpoznat předměty na vzdálenost až téměř 7,01 cm.
Co ukázaly experimenty
Výzkumný tým vedený Lorenzem Jamonem, docentem z University College London, provedl experiment, při kterém 12 dobrovolníků dokázalo rozpoznat krychli skrytou pod pískem s úspěšností 70,7 %.
Průměrná vzdálenost prstů od objektu byla 6,91 cm, přičemž účastníci nejčastěji zastavovali 2,70 cm od cíle — právě tam byly signály nejsilnější.
Je zajímavé, že podobný princip zvládl i taktický robot, který využíval neuronovou síť Long Short-Term Memory (LSTM — paměťová síť pro sekvence). Robot dokázal rozpoznávat objekty na podobnou vzdálenost, ale s nižší úspěšností — pouze 40 %.
Tento obousměrný přístup, kdy se robot a člověk učili jeden od druhého, zatím nikde jinde nebyl zkoumán.
Kam se to hodí a jaké jsou limity
Potenciální využití mimo laboratoř je široké. Robotické systémy s „vzdáleným dotekem“ by mohly prohledávat trosky nebo domy, aniž by narušily okolní materiál. V archeologii by taková technika mohla pomoct lokalizovat křehké památky, aniž by je poškodila.
Dr. Elisabetta Versace z Queen Mary University of London upozorňuje, že „vzdálený dotek“ byl dosud testován hlavně na lidech, což podtrhuje unikátnost a hodnotu tohoto výzkumu.
Je ale nutné počítat s fyzikálními limity a s tím, za jakých podmínek metoda funguje nejlépe. Faktory jako velikost zrn a vlhkost písku výrazně ovlivňují signály. Zatím byl testován jemný písek; jiné povrchy jako štěrk, jíl nebo půda s kořeny dosud nebyly prozkoumány.
Signály v granulárních médiích rychle slábnou a vyžadují velmi jemný, koordinovaný systém pro detekci drobných změn, který propojuje kožní receptory a mechaniku prstu.
Příroda jako inspirace a další kroky
Autoři se inspirovali přírodou — pobřežní ptáci hledají zakrytou kořist díky vibracím zachytávaným citlivými receptory. Lidé sice podobné orgány nemají, ale dokážou využít vibrace k odhalování věcí v krátkém dosahu.
Tento výzkum otevírá dveře k praktickým aplikacím v archeologii, vesmírném průzkumu nebo při záchranných akcích. Budoucí studie by měly zkoumat, jak různé typy zrn ovlivňují přesnost a dosah „vzdáleného doteku“, což by mohlo vést k praktickým doporučením pro použití v terénu.
Lidská schopnost vnímat i bez přímého kontaktu je fascinující a ukazuje, jak můžeme objevit nové dovednosti a vylepšit technologie, aby dosáhly dosud nevídaných cílů. Studie také připomíná, že i ty nejjemnější signály mohou přinést zásadní objevy.
