Lidé, kteří v dětství nezažili mnoho pochval, si osvojují specifický způsob, jak se vypořádat se světem. Tradiční vysvětlení říká, že nedostatek chvály vede k nejistotě. To ale pokrývá jen polovinu příběhu. Druhá polovina ukazuje vznik interního validačního mechanismu — jak o tom mluví psychologové Edward Deci a Richard Ryan ve Teorii sebedeterminace. Tenhle mechanizmus umožní nastavit si vlastní milníky a najít uspokojení v interních standardech místo vnějšího potvrzení.
Před několika lety autor tohoto článku zažil osobní probuzení. Když mu jeho mentor, člověk, kterého si velmi vážil, řekl: „Víš, jsi skutečně jeden z nejvíce podnikavých lidí, se kterými jsem kdy pracoval“, autor zareagoval jen úsměvem a poděkováním. A trvalo několik týdnů, než si uvědomil, že jeho vnitřní systém pochvalu „odmítl jako tělo odmítající transplantát“.
Psychologické a neurologické studie ukazují, že sociální chvála aktivuje oblast mozku zvanou striatum (část mozku spojená se zpracováním odměn), jak zjistil tým vedený Keise Izumou na University of Cambridge. Striatum zpracovává odměny včetně peněz. U lidí, kteří měli méně stabilní pozitivní zpětné vazby, je ale reakce na chválu utlumená — mozek tu pochvalu doslova nevnímá jako odměnu.
Výzkum Williama Swanna z University of Texas at Austin vysvětluje, proč lidé často hledají zpětnou vazbu, která souzní s jejich sebepojetím, i když je tahle zpětná vazba negativní. To vede k tomu, že chvála, je-li v rozporu s jejich vnitřním obrazem, je jednoduše označena za chybnou.
Navenek jsou tito lidé díky svému vnitřnímu systému viděni jako velmi soběstační. Snadno zvládají práci bez uznání a komplimenty se od nich často odrážejí. Jejich autonomie v rozhodování je klíčová pro jejich způsob interakce s okolím. Mají problém požádat o pomoc, protože vycházejí z předpokladu, že vnější podpora je nespolehlivá. Delší pozitivní pozornost u nich spíš vyvolá úzkost než radost.
Tenhle paradox, který někomu může připadat jako „superschopnost“, do vztahů vnáší prvek izolace. Tito lidé jsou profesně nezávislí, nevyžadují dohled ani uznání. Na druhou stranu ale často nedokážou navázat hluboká emocionální spojení. Naučili se běžet na “svůj vlastní pohon od sedmi let”.
Pro ty, kteří milují a snaží se pochopit lidi s těmito rysy, hlasitější chvály a častější ujišťování příliš nefungují. Mnohem účinnější je nabízet konzistentní a nízkonáročnou zpětnou vazbu — takovou, která je konkrétní a založená na pozorovatelných datech.
I přes tuhle vrozenou tragédii, kdy ti, kdo nejvíc potřebují ujištění, přijímají pochvalu nejsložitějším způsobem, existuje cesta k lepší rovnováze. Rozpoznáním těchto vzorců a prací na nich může každý z nás pomoci těm, kteří se snaží prolomit tento paradox.
